Navigace

Obsah

Židé v Písečném

Židovské etnikum v Písečném 1670 - 1948

Obec Písečné (Piesling) ležící prakticky na hranicích Dolního Rakouska a Moravy, patřila k místům, kde se stýkaly český a německý živel, přičemž zde nechyběla ani přítomnost etnika třetího - židovského. Oblast celé jihozápadní Moravy (pozdějšího politického okresu Dačice), kam Písečné spadá, zasáhla na konci 17. století silná migrační vlna židovských obyvatel. Následkem byl vznik několika silných vesnických náboženských obcí, který byl typičtější pro sousední Čechy. Tuto mohutnou migrační vlnu vyvolalo nařízení císaře Leopolda I. z 23. 2. 1670 o vyhnání Židů z Vídně a celého Dolního Rakouska. Proud židovských uprchlíků tak zasáhl i jihozápadní Moravu, která bezprostředně sousedila s Dolním Rakouskem. Vznikají obce v Bolíkově (Wölking), Markvarci (Markwaretz), Starém Hobzí (Althart), Olšanech (Wolschan), Polici (Pulitz) a také v Písečném. V tomto regionu se Židé objevovali již od 14. století, kdy byli usazeni v poddanském městě Jemnici (Jamnitz) a vytvořili si zde během dalších staletí silnou komunitu. Narozdíl od Bolíkova, kde se první Židé objevují prakticky okamžitě po vydání výše zmíněného patentu v roce 1670, v Písečném nedošlo k tak rychlému židovskému osídlení. Ještě v roce 1700 zde není zapsán žádný Žid v urbáři za činži, objevuje se pouze jediný jako nájemce nově postavené vrchnostenské palírny, za kterou měl platit ročně 60 zl. První informace o platbách židovské obce jsou z roku 1727, kdy platili 6 zl. za školu, stejný obnos za pekařskou lavici, dále zde byl poplatek extra ordinari 30 zl., který obsahoval povolení k pečení chleba a pečiva, šenkování a pečení hus. V dalších letech došlo k upřesnění tohoto poplatku - 10 zl. se platilo za víno a 20 zl. za pečení. V roce 1740 přibývá k těmto platbám ještě vysoký poplatek za ochranu - 135 zl., čímž se celková částka zvyšuje na 171 zl.

Převážná část zdejších Židů pocházela z dolnorakouského Weitersfeldu - Židé z tohoto místa se též usadili v Mikulova a blízkém Šafově. S oběma obcemi měla židovská obec v Písečném i v dalších staletích úzké kontakty. Příchod Židů do Písečného se prakticky kryje s vydáním dalšího represivního patentu - tzv. familiantského reskriptu z 25.9. 1726 (dekretu královského tribunálu z 24.10. 1726), který vyjadřoval úsilí vládní moci omezit počet židovských obyvatel. Tato opatření z let 1726 - 1729, jejichž záměrem bylo nejen omezení počtu Židů, ale i separace židovských komunit, dalo vzniknout prakticky samostatné politické obci. Existovalo tak Písečné-židovská obec a další (křesťanské) Písečné. V roce 1759 je zde již 24 židovských rodin a tento počet se k roku 1782 zvyšuje na 32 rodin. Z téhož roku máme i jména zdejších židovských familiantů (Löbl, Wolf, Haym-Chaime, Bernhart, Krauss, Fleischl, Freier, David, Abraham, Lazar, Salomon, Jakob, Isaak, Moises).

Až do poloviny 18. století se drtivá většina místních Židů zabývala pečením chleba a pečiva, za což odváděli vrchnosti poplatek 20 zl. Proti této konkurenci vznesl roku 1747 místní křesťanský pekař Johann Egger protest k majiteli zdejšího panství Hardigovi, který po dvanáctiletém sporu rozhodl v neprospěch Židů. Ti byli zbaveni možnosti vykonávat dosavadní řemeslo a začali se proto přeorientovávat na obchod se střižním, norimberským, koženým a kramářským zbožím. Tento spor nebyl pro Židy v Písečném v polovině 18. století ojedinělý. Místní zástupce vrchnosti - správce Johann Minati si na Židech vynucoval dary a půjčky a zneužíval tak svého postavení. Spor přerostl až ve vyšetřování celé kauzy a správce musel nakonec po zjištění jeho provinění vydat Židům část jejich majetku.

Pokud jde o vývoj židovské náboženské obce v 18. století - v letech 1768 - 1782 byla stavěna synagoga; zdejší židovský hřbitov, který vzniká prakticky ihned po příchodu Židů zaznamenává první náhrobky z let 1730 (patří učiteli Bernardu Inselovi), 1733 a 1746. Od roku 1782, zde také fungovala židovská jednotřídka (škola byla do poloviny 19. století postupně umístěna v č.p. 2, 8, 17, 30, 33, 37, 52 a 54). Na konci 18. století přináší židovskému etniku první změny vláda Josefa II.. Nejprve bylo v roce 1780 zrušeno potupné nařízení o povinnosti označení oděvů Židů, které pocházelo ještě od Ferdinanda I.. Následoval toleranční patent z roku 1782, který zrovnoprávňoval judaismus s dalšími povolenými konfesemi. Uvolnění na poli náboženském brzy doplnily i praktičtější záležitosti - Židům byl umožněn obchod, řemesla i zemědělství bez omezení (kromě držby půdy a domovního majetku). Též byli vyzývání k zakládání továrních podniků, neboť nová osvícenská vláda hodlala využít jejich potenciálu.

Dalším nařízením, které dopomáhalo k zařazování do společnosti, byla povinnost výběru stálého německého příjmení a křestního jména ze seznamu povolených. Smrtí Josefa II. v roce 1790 byl však proces uvolňování židovského obyvatelstva na dalších padesát let pozastaven. V Písečném vypadal stav obyvatelstva v roce 1794 následovně - bylo zde 67 křesťanských domů s 449 obyvateli a 36 domů židovských s 259 židovskými obyvateli. Byla zde již silná židovská komunita, která se měla v následujícím století stát střediskem pro většinu okolních vesnických židovských obcí. K náboženské obci v Písečném patřily dvě tzv. filiální obce Slavětín a Nové Sady. Ve Slavětíně je v první polovině 19. století doložena i židoplatba za palírnu. Počet Židů v Písečném byl až do poloviny 19. století téměř konstantní - 1830 je zde 274 Židů, o čtyři roky později 260. Sčítání z roku 1837 hovoří o tom, že židovskou obec tvořilo 35 domů se 169 židovskými obyvateli - místnosti obce byli v č.p. 166 (později změněno na č.p. 122). Počet domů v křesťanské čtvrti byl 92 domů s 515 obyvateli, mezi nimiž však byli i Židé.

Rozvoj židovské obce, který byl postaven zejména na obchodních aktivitách, byl zasažen 25.5. 1840 rozsáhlým požárem, jenž zasáhl většinu obce. Svou nezištnou pomoc zde prokázali okolní židovské obce, které zaslali finanční pomoc (Police, Olšany, Markvarec, Bolíkov, Hobzí, Třešť, Jemnice a Šafov). Je třeba vyzdvihnout šafovskou pomoc, která činila 118 zl. a potvrzovala úzké kontakty obou obcí, které se datují již od příchodu Židů do těchto míst. V tomto období, těsně před revolučními změnami v Rakousku, žije v Písečném 36 židovských rodin - plátců domovské daně (údaje z roku 1843). V roce 1841 nastupuje úřad rabína v Písečném Michael Lazar Kohn, který svůj úřad vykonával neuvěřitelných dvaapadesát let do roku 1893. Během tohoto období proběhly významné společenské změny, jež přinesly zrovnoprávnění židovského etnika. Rabín Kohn se stal okresním rabínem pro Písečné, Jemnici, Polici, Markvarec, Rudolec, Bolíkov a Olšany. Navíc v letech 1869-1873 pod jeho úřad spadal též Šafov. Zmíněné společenské změny vyvolala buržoazní revoluce v Rakousku v roce 1848 a zrovnoprávnění Židů bylo jen jedním z důsledků těchto přeměn. Již rakouská ústava z roku 1848 zrovnoprávňovala Židy s ostatním obyvatelstvem v monarchii.

V roce 1849 byla Židům zaručena i rovnost právní. Na tyto důležité změny navazovalo v letech padesátých i uvolnění hospodářského podnikání židovského obyvatelstva. Rok 1852 přinesl povolení nabývání domovního majetku a nařízení z roku 1859 i právo vlastnit půdu. Definitivní tečkou těchto změn byla ústava z roku 1867, která již deklarovala všeobecnou občanskou rovnost. Reakcí na tyto změny byla migrační vlna Židů z uzavřených vesnických center, jejichž kompaktnost vznikla na úkor izolace a provinčnosti, do větších měst. To se týkalo i území jihozápadní Moravy. Nejprve dochází u všech zdejších obcí k epizodickému nárůstu počtu Židů během padesátých let 19. století. Tento nárůst byl brzy vystřídán trvalým poklesem po roce 1867. A tak je v Písečném v roce 1857 dokonce 334 židovských obyvatel, aby další migrační vlna tento počet zredukovala na polovinu - v roce 1869 je zde "pouhých" 122 Židů. V červnu roku 1867 postihla Písečné další živelná katastrofa, když při velké povodni odnesla voda dokonce i synagogální stříbro v hodnotě 300 zl.. Bylo nalezeno až o několik dní později až u rakouského Unter-Pertholzu. Opět se zdvihla vlna finanční pomoci dalších židovských obcí - prim hrála tentokrát brněnská obec (70 zl.) a opět šafovská (52 zl.). Je však třeba konstatovat, že Písečné si narozdíl od okolních obcí udrželo poměrně silnou židovskou komunitu. Nejbližším centrem pro odcházející Židy se stalo blízké městečko Slavonice, kam odešla také většina Židů z nedalekého Bolíkova. Ve Slavonicích vytvořili brzy silnou komunitu, ze které se rekrutovala většina místních podnikatelů v textilním průmyslu. Přispívali tak významným podílem k industrializaci města. Největšími podniky byla tkalcovna a úpravna bavlněného zboží F. Glasera a výrobna pleteného zboží L. Stukharta. Ve Slavonicích zakládali své pobočky i vídeňští Židé - S. Weissenstein , výrobce mohérových šátků, či M. M. Bauer, tkalcovna bavlny. Slavonice patřily od poloviny 19. století vedle Jemnice k hlavním židovských střediskům regionu. V samotném Písečném představovali nejaktivnější podnikatele bratři Julius a Moritz Kaufmannovi, kteří zde v roce 1867 založili továrnu na výrobu lemovek, šněrovadel a stuh, jež v období největšího rozvoje zaměstnávala ke čtyřiceti zaměstnancům.

Migrace Židů z vesnic do větších center citelně oslabovala sílu židovského etnika vesnických obcí. Cílem Židů se stávala blízká města Telč, Jemnice, Slavonice i okresní město Dačice. Tento úbytek způsobil během krátké doby zánik většiny okolních vesnických náboženských obcí, který nastal kolem roku 1890. V roce 1888 zaniká samostatná obec v Markvarci a správa židovských záležitostí spadá pod Písečné. Totéž postihlo v roce 1890 Olšany a 1891 Bolíkov. Další dvě zrušené obce - Staré Hobzí a Police spadaly pod Jemnici. V roce 1890 byl počet Židů v Písečném 111 - z toho 99 v židovské čtvrti a 12 v křesťanské. O počtu Židů z okolních obcí, kteří spadali pod Písečné, hovoří soupis náboženské daně z prosince 1894. Můžeme si tak učinit konkrétní představu o židovském osídlení většiny regionu. Seznam je rozdělen na slavonické a vesnické Židy. Pro Slavonice je zde uvedeno 23 rodin, přičemž jsou do nich ještě zahrnuty dvě rodiny bolíkovské (Wottitzky - provozoval hostinec a koloniál, Dr. Strauss). Na Markvarec připadá jediná rodina Schulzova, která vlastnila lihovar. V Olšanech to byli tři rodiny (W. Jellinek - na přelomu století se odstěhoval do Dačic, J. Jellinek a A. Bienenfeld, který provozoval koloniál). V Lidéřovicích jde o jedinou rodinu Guttmannovu, ve Valtínově o dvě rodiny (M. Mundstein a E. Kohnerová, která provozovala hostinec a koloniál). V Českém Rudolci bylo celkem pět rodin (Dr. Kohn, Weiss, Freund, Mayer a Bodansky). Židé z Nových Sadů 1890 - 10 Židů) a Slavětína (1900 - 8 Židů) zde nejsou uvedeni patrně proto, že byli počítání přímo k Písečnému. Na konci 19. století tak má Písečné (včetně Nových Sadů a Slavětína) 130 židovských obyvatel a dále pod něj spadá dalších 34 židovských rodin z okolních obcí. Největší počet připadá na Slavonice - rozvoj židovské obce si v roce 1895 vyžádal postavení nové synagogy, kterou 25.6. 1895 vysvětili rabíni Dr. Nathan Frankl z Písečného a Dr. A. Morgenstern z Jemnice. Židovská náboženská obec v Písečném věnovala tehdy na tuto stavbu 200,-K. Zatímco se v zaniklých centrech synagogy prodávaly a ikvidovaly (Bolíkov 1899, Staré Hobzí 1903, Markvarec 1916), ve Slavonicích vzniká díky nové koncentraci Židů synagoga nová.

I přesto, že si Písečné v situaci všeobecného odlivu židovského obyvatelstva udrželo kompaktní komunitu a získalo i postavení centra, migrační proces dolehl i na tuto obec. V roce 1900 je v křesťanské čtvrti 102 domů s 593 křesťanskými a 13 židovskými obyvateli, židovská čtvrť má 419 domů, ve kterých žije 155 křesťanských a 51 židovských obyvatel. Křesťanské obyvatelstvo již jasně nabylo vrchu i v židovské čtvrti. Pomalu postupující asimilační proces začleňuje židovské obyvatelstvo nevyhnutelně do společnosti. Uvnitř náboženské obce v Písečném si vedoucí postavení drží rodina Kaufmannova - firma disponuje v roce 1890 devíti zaměstnanci, v roce 1899 již dvaceti. Julius i Moritz Kaufmannovi se v letech 1900-1907 vystřídali na čele pohřebního bratrstva Chevra kadiša a Julius navíc vykonával až do své smrti v roce 1912 funkci starosty židovské čtvrti (byl devátým starostou v pořadí).

Přelom století znamenal výrazné oslabení židovské komunity v Písečném. V roce 1901 umírá ve věku 64 let poslední místní rabín Dr. Nathan Frankl, po němž sem již jen dojížděli rabíni z Jemnice a od roku 1928 z Třeště (4 návštěvy ročně - dvě do Písečného, dvě do Slavonic). O úpadku obce svědčí i zánik židovské školy v roce 1902 - posledním učitelem byl Salomon Weltlinger. Samostatná židovská náboženská obec byla prozatím zachována a fungovala až do roku 1938. Počátek dvacátého století přinesl na území jihozápadní Moravy mimo jiné i prudké národnostní spory mezi českým a německým etnikem. Písečné bylo německou obcí se silnou českou menšinou, přičemž většina Židů patřila k německé části. Stávali se tak častým terčem pseudovlasteneckých útoků, které se vzedmuly na přelomu století především v souvislosti tzv. Hilsneriády, jejíž středisko bylo v nedaleké Polné. Další událostí, která měnila charakter regionu a celé země byla první světová válka. Firma bratří Kaufmannů jen s obtížemi přežila válečné těžkosti. Navíc jeden z majitelů - Sigmund Kaufmann padl v roce 1916 na východní frontě. Na okresní hejtmanství přicházelo během války zvýšené množství anonymů - mnohé z nich upozorňovaly na "nekalé chování židovských obchodníků a podnikatelů" (zadržování potravin, černý obchod atd.).

Konec monarchie a vznik samostatného Československa přinesl opět novou společenskou situaci. Pro Písečné bylo prvním důsledkem vzniku nového státu sloučení židovské obce Písečné s obcí Písečné v jednu jedinou obec Písečné již v roce 1919. Vznik ČSR s jejími demokratickými principy znamenal pro židovské obyvatelstvo zesílení procesu asimilace, na druhé straně se zde však počíná objevovat vlastní národní židovské povědomí, když se Židé hlásí nejen k židovskému vyznání, ale i národnosti. Také někteří Židé v Písečném se při sčítání lidu v letech 1921 a 1930 přiklonili k této variantě. Události po roce 1918 přinesly však i hospodářskou krizi, které podlehla firma bratří Kaufmannů. V roce 1920 umírá v Drážďanech jeden s posledních spolumajitelů Julius Kaufmann jun. a vedení společnosti leželo víceméně na Oskaru Kaufmannovi, který byl navíc generálním ředitelem textilky Mautner A.G. v Praze. V roce 1926 musel však zastavit provoz firmy v Písečném a v prosinci tohoto roku dokonce propustit všech 19 zaměstnanců a firmu uzavřít. Nebyla přitom nouze o objednávky - největší měla být odeslána až do Rumunska, avšak clo ve výši 180% ji zmařilo. Politický vývoj za první republiky byl v Písečném stále ve znamení německé většiny. Měli zde převahu němečtí agrárníci (Bund der Landwirte), kteří jasně zvítězili ve volbách 1929. V těchto volbách získaly v Písečném 4 hlasy i Spojené strany židovské. S nástupem fašismu a s radikalizací německé menšiny se i v Písečném dostává do popředí Henleinova SdP, která ve volbách roku 1935 získává přes 56% hlasů. Nacionalizace sporů v pohraničí byla brzy přítomná i zde. Židovské etnikum zde v prvních letech republiky opět oslabuje a v roce 1929 je zde již jen 15 židovských obyvatel v sedmi rodinách (Artur Beckmann (2), Färber (2), Guttmann (2), Kaufmann (1), Kohan (1), Neumann (5) a Dr. Josef Quastler (2) - obývali domy č.p. 113, 114, 120, 125, 126, 142 a 143 v bývalé židovské čtvrti a č.p. 33 a 85 (továrna) v křesťanské čtvrti). Artur Beckmann zde byl posledním představitelem pohřebního bratrstva Chevra kadiša. Okolní židovské obce jsou v té době buď omezeny na jedinou židovskou rodinu (Bolíkov, Olšany) nebo v nich již židovské obyvatelstvo chybí (Markvarec, Staré Hobzí). Naopak v blízkých městech se stále drží poměrně silné židovské komunity (1930 - Dačice 31 Židů, Slavonice 51, Jemnice 50 a Telč 78). Na konci první republiky se v Písečném již nedá hovořit o nějaké kompaktní židovské komunitě, neboť zde zůstávají poslední tři rodiny. Posledním pohřebním obřadem na místním židovském hřbitově bylo uložení Rosy Farberové, která zemřela 2.8. 1930.

Definitivní konec pro toto etnikum v Písečném přinesl rok 1938. Jako důsledek mnichovského diktátu bylo Německu postoupeno české pohraničí, do kterého patřilo i Písečné. V prvních říjnových dnech 1938 byla obec obsazena a správně přičleněna pod landrát Waidhofen an der Thaya. Nový režim brzy projevil svůj vztah k Židům zrušením náboženské obce; navíc byly pokáceny na židovském hřbitově novější náhrobky v jeho jihovýchodní části. Důsledkem těchto událostí byla migrační vlna českého a židovského obyvatelstva z pohraničí do vnitrozemí - tehdy také dochází k odchodu posledních Židů z Písečného. První zastávkou byla většinou nejbližší města na území Druhé republiky Dačice, Telč a Třešť. Mnozí pokračovali dále do vnitrozemí - většinou ke svým příbuzným. A tak nacházíme po vzniku Protektorátu Čechy a Morava Židy z Písečného - Dr. Josefa a Karolinu Quastlerovy v transportu AAb Kolín-Terezín z 5.6. 1942. Dr. Quastler (*1871) umírá v Terezíně o dvacet dní později, jeho žena se zde dožila osvobození. Události let 1938-1945 zlikvidovaly poslední zbytky židovského etnika v regionu. V Písečném měl zánik tohoto etnika ještě svou dohru v roce 1948, kdy byla pro naprostou sešlost budovy zbourána synagoga. Téměř třísetletá historie přítomnosti židovského etnika v Písečném byla tak definitivně u konce.

Písečné prošlo během tří století (17. - 20.) významnými změnami, které byly z velké části spjaty právě s židovským etnikem. Poměrně vhodné podmínky zde vytvořily během 18. století silnou židovskou komunitu, jejíž existence byla však poznamenána všemi oklešťujícími zákony tehdejšího režimu. Kompaktnost tak byla vyvažována provinčností a izolací. Události od poloviny 19. století přinesly Židům postupně rovnoprávnost, což znamenalo otevření nových možností zejména pro židovské obchodníky a podnikatele. Rozvoj aktivit a volnost pobytu a pohybu zeslabovaly dosavadní kompaktnost vesnických center. Dochází k migraci do větších center za výhodnějšími sociálními a hospodářskými podmínkami. Éra vesnických židovských obcí definitivně končí v sedmdesátých letech 19. století. Písečné si však i přesto zachovává stále tvář židovského centra regionu, i když toto postavení si udržuje pouze několik desetiletí. Na přelomu 19. a 20. století ztrácí obec vlastního rabína, končí zde židovská škola - to vše vyjadřuje postupný a neodvratný úpadek zdejší židovské komunity. První republika poté jen urychlila proces asimilace židovského etnika. Na jejím konci dochází k opětnému vyostřování nacionálních česko-německých sporů, které vyvrcholily v říjnu 1938 odtržením pohraničních území ve prospěch Německa. Písečné se dostává pod německou správu - obec je zde úředně zrušena; poslední Židé utíkají do českého vnitrozemí. Smutným epilogem je pak tragédie holocaustu, která se nevyhnula ani jim. Po druhé světové válce nelze již mluvit o židovském osídlení Písečného ani jihozápadní Moravy. Region byl navíc poznamenán a od základu změněn následným odsunem Němců a příchodem nového českého obyvatelstva. Židé, kteří během čtyř staletí spoluvytvářeli etnický obraz kraje, zmizeli již během druhé světové války.

Publikováno s laskavým svolením autora PhDr. Michala Stehlíka, Ph.D.